RECENZIA: Lawrence Durrell - Čierna kniha (Odeon, 2014)

HODNOTENIE:   **

"Právě v tento den jsem se rozhodl začít psát knihu, neboť dnes jsme mrtví mezi mrtvými, a toto je agón za mrtvé, kronika pro živé. Nelze to vyjádřit jinak." (s.10).  

Čierna kniha je protestom proti spoločnosti, vyjadrenie slobodného myslenia prostredníctvom nezáväzného sexu. Vzbura proti meštiackemu spôsobu života. Príbeh sa odohráva v 30 tych rokoch 20. storočia v Anglicku. Hrdinami románu sú mladí umelecky zmýšľajúci ľudia žijúci len pri prítomnosť: Horac Gregory (neskôr vystupuje v diele pod menom Lawrence Lucifer), Clare, Lobo, Morgan, Chamberlain, Torquine, Hilda, Peréz a Grace. 

Autor románu sa nijako netají tým, že ho počas písania inšpiroval Millerov Obratník raka. Durrellova Čierna kniha je ako výkrik zúfalého dieťaťa, ktoré túži vyjadriť svoj názor, no kým nezvýši hlas, dospelí ho neberú na vedomie. Kniha vyšla v prestížnom francúzskom vydavateľstve Obelisk. Sexuálne scény natoľko prekážali cenzorom, že v Spojených štátoch dielo po prvý raz  vyšlo v roku 1960 a vo Veľkej Británii dokonca v roku 1973. 

"Dášenka,
pěkná to prcinka, 
je jako parník a teče jak cedník.
da -da -da -da
...

Copak Dášenka!
Muže být snad na světě něco lepšího
než přenosná prcinka,
kterou mi nosí moje Dášenka?
Da -da -da -atd." (s.75)

Román sa nečíta ľahko. Je presýtený textovými kolážami, zložitými metaforami, snovými predstavami, surrealistickými halucináciami: "Les otevírá své zamrzlé oči, nenarozené ráno světa, rosa v peřině, stromy dušené peřím. Velký orchestr se s brumláním probouzí k životu mezi mravenci, hudba nabírá na síle a naplno propuká nad moře. Horský dotyk zimního deště, oslepující nás od jednoho zaostalého pobřeží k druhému. Anebo Pat, jenž se v tichosti zbláznil mezi oxfordskými vížkami. Tvuj pokoj s gramofonem připomínajícím rozlomené luno, z něhož mezi nás uniká Beethoven. Tohle je svět, jenž byl osažen v tom výstředním poryvu, v našem smíchu, slzách, básních." (s.118).
"Velryba slepě přetíná mapy, pokrývá je mávnutím ocasu a malý Jonáš sedí zamčený u sebe v kajutě, která nemá ani škvírku, jíž by se mohl rozptýlit pohledem do imagiárních světu." (s.156).  
                                                 
Priznám sa, že som čakal nejaké silnejšie posolstvo. Takto kniha ostáva len akýmsi výkrikom do tmy, no bez nejakej výraznejšej ozveny. 
Ostáva pre mňa tak trochu záhadou, čo chcel autor, okrem protestného výkriku, románom vlastne povedať. Lebo ak išlo len o ten niekoľko krát spomínaný výkrik, je to podľa môjho názoru na silný román trochu málo.