RECENZIA: Giorgio Vasta - Hmatateľný čas (Odeon, 2011)

HODNOTENIE:    *

"Je nám třicet, žijeme spolu a jednou, zrovna když se koupu, vypadne elektřina a neteče teplá voda, a tak ohřeješ vodu v kuchyni, přineseš ji v hrnci, vidíš mě nahého a já, i když se nazí známe, se stydím a dívám na svoje kostnaté nohy.
Pětatřicet let a jedno časné ráno, když jsme ještě v dozvucích spánku, ty ležíš na břiše s jednou rukou podél těla, ja na boku obrácený k tobě, pootevřeš prsty a vezmeš si mě do dlaně, pomalu, bezděčně, a já v polospánku cítím že tvoje ruka spí  a já jsem její sen: pak po probuzení jdeme na balkon čichat k jasmínu.
Je nám padesát a spoustu věcí jsme zapomněli. Už spolu nežijeme a nevídáme se. Občas nám něco připomene nějaké gesto nebo slovo a my se, každý zvlášť, pustíme do archeologie.
Je nám tisíc let a jsme biologičtí. Naše těla už neexistují a jsou něčím jiným. Jedno tvé chodidlo je kámen, muj nos je písek, z tvých uší se stala jablka, jedno mé oko je ježek na dně moře. Tvá ústa jsou teď dlaní nějakého muže, z mých plic se stala tužka. Hmota se proměňuje a my s ní. Ruka muže, ve které jsi ty, vezme nevědomky tužku, v níž sem já, a píše věty a my dosud existujeme v pohybu a písmu." (s.242).

1978, Rím. Červené brigády unesú a zavraždia lídra kresťanskej demokracie Alda Moratu. V Argentíne sa konajú majstrovstvá sveta vo futbale, na Venuši pristávajú sovietské sondy Venera 11 a Venera 12. 
Na pozadí týchto významných udalostí sa odohráva jeden malý príbeh v talianskom meste Palermo. Traja jedenásťročný spolužiaci a kamaráti zároveň, s dobrým prospechom a dobre situovaným rodín, sa rozhodnú po vzore Červených brigád, založiť si vlastnú nezávislú revolučnú bunku a bojovať proti upadajúcej talianskej spoločnosti. Dokonca si zvolia (podobne ako kedysi u náš štúrovci po výstupe na Devín) revolučné: Nimbus (je rozprávačom príbehu), Volátus a Rádius. Ich hlavnými zbraňami sa stanú irónia, fraška a sarkazmus. Neskôr pritvrdia a prejdú k menším výtržnostiam, pouličnému násiliu a ich revolučná činnosť vyvrcholí únosom spolužiaka...

Nimbus, napriek tomu, že má len jedenásť, je posadnutý jazykom a všeobecne verbálnymi prejavmi. Vytvára si vlastné slová a frázy, ktoré potom aplikuje do bežného jazyka. 
Náročne písaný román, ktorý sa odvoláva na viaceré talianske filmy a seriály, núti čitateľa byť v neustálom strehu. Mne osobne kniha absolútne nesadla. Kedysi dávno som čítal Burgessov Mechanický pomaranč (mimochodom, pre mňa bolo utrpenie dočítať knihu dokonca) a Hmatateľný čas mi toto dielo v mnohom pripomenul. Nedokázal som sa vcítiť do myslenia a konania postáv, príbeh ma nijako nezasiahol, popravde, posledná strana pre mňa predstavovala vytúžené vykúpenie. Aspoň že obal knihy sa celkom podaril.