RECENZIA: Flint Whitlock - Buchenwaldské beštie (Cosmopolis, 2015)

HODNOTENIE:   ***

"Přelíčení s Ilse Kochovou bylo právě to, na co všichni čekali, kvuli čemu sem těchto asi 200 divaku - reportéru, kněžích i civilistu -, kteří se tísnili na nepohodlných židlích v soudní síni a natahovali krky, aby alespoň zahlédli tuto nejobávanejší ze  všech nacistek, přišlo. Bylo 10. července 1947." (s.267). 

Ilse Kochová (zaslobodna Kohlerová) a Karl Otto Koch stáli istý čas na čele jedného z najhorších koncentračných táborov - Buchenwald ( v preklade Bukový les). Čo napísať k manželskému páru, ktorého predchádzala povesť, že si nechával zhotovovať z kože väzňov tienidlo na lampy a ako vypínače používal vo svojom dome mumifikované ľudské palce? 
Krutosť je zarážajúca najmä v prípade Ilse, ktorá bola matkou dvoch detí. S obľubou provokovala väzňov tým, že sa obliekala ako prostitútka a ten, ktorý sa na ňu pozrel, bol okamžite zbičovaný dozorcami. Po tábore sa často pohybovala s konským jazdeckým bičom, ktorým mlátila vychudnutých väzňov po chrtoch a po tvári. Oblečená chodila väčšinou v drahých kožuchoch, ovešaná šperkami, ktoré museli deportovaní väzni odovzdať bezprostredne po vstupe do tábora. Obaja manželia mali viacero mimomanželských pomerov, najmä Ilse si nenechala v tomto smere ujsť žiadnu príležitosť. Tretie dieťa sa jej narodilo po vojne vo väzení (otcom bol pravdepodobne jeden z odsúdených nacistov). V tom čase súd vymeral Isle doživotie. Aj keď o sebe vyhlasovala, že je nevinná a viackrát sa odvolala, nebolo jej to nič platné. Napokon spáchala v roku 1967 vo svojej cele samovraždu. Jej manžel bol popravený už tesne po oslobodení. 

Viacerí dozorcovia a príslušníci SS obhajovali Buchenwald, že v ňom vládli v porovnaní s Osvienčimom oveľa miernejšie pomery. Tieto nezmyselné tvrdenia vyvracia očité svedectvo jedného z amerických vojakov tesne po oslobodení tábora: "Pach smrti nás odstoupil ještě  předtím, než jsme prošli za tu ohradu. Bylo tam více než 3200 nahých, vyhublých těl naházených do mělkých hrobu. Další jen leželi na cestách, právě tam, kde zrovna padli. Všude po těch zažloutlou kuží potažených kostrách lezly vší. Hlídka nám ukázala místo, kde byly na zemi černé fleky sražené krve od toho, jak hladovějící vězni vyrvali ze zemřelého vnitřnosti, aby sami měli co jíst." (s.216).

" -Když se, tuším, že na podzim 1940, začali zatýkat odpírači práce, přišel do tábora na základě paragrafu 175 za homosexualitu jeden vězeň. Tento člověk byl naprosto šílený a podle mě nepatřil do koncentačního tábora, ale do ústavu pro choromyselné. Celé tělo, doslova od hlavy až k patě, měl potetované. Tetování měl dokonce i na přirození. Koch z něj udělal atrakci a nechal ho nahého stát před táborovou bránou.
Asi o dva anebo tři týdny později jsem šel k veliteli probrat něco kolem statistik vězňu (Fricke pracoval v kanceláři, která vedla statistiky vězňu) a na jeho stole jsem uviděl knihu vázanou v lidské kuži. Ta tetování mi připadala tak povědomá, že jsem měl hned od počátku podezření, že je to kuže toho vězně." (s.247). 

Keď po vojne súdili najväčších zločincov Buchenwaldu, verejnosť s napätím čakala, akú podobu bude mať zlo. Drvivú väčšinu prítomných  pohľad na odsúdených asi dosť sklamal: "Mohlo těchto třidcet mužu a jedna žena - nikdo znich nebyl ničím výrazný nebo výjimečně atraktivní - opravdu spáchat ony činy, za které stojí před soudem? Je možné, že tito obyčejní lidé v obnošených šatech a s výrazem zpráskaného psa jsou skutečnými monstry i na poměry Třetí říše? Je pravda to, co jednou prohlásila Hannah Arwendtová, že zlo je ve skutečnosti banální?" (s.239). 

Zaujímavý dokument, ktorý je obohatený množstvom dobových fotografií. Napriek expresívnemu (aj keď vzhľadom na spáchané zločiny nie prehnanému  názvu knihy) sa autor snaží ponúknuť objektívny obraz. Dielo sa nevenuje iba manželom Kochovcom,skôr sa ich snaží vykresliť ako dôležitú súčasť nacistického režimu. Európa nám po rokoch opäť nebezpečne hnedne, preto je dôležité pripomínať si, čo sa môže stať, keď...