"Žijeme na rovině, na plochém povrchu. A přesto - nebo snad právě proto - stoupáme vzhuru. Jsme pozemšťané, a přece občas dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové. Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zase tak často nedochází. Muže to s námi mlátit o zemský povrch silou, která nám zláme nohy, muže nás třeba dovláčet až k železniční trati v cizině. Každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu. Pokud ne hned, později určitě. A pokud to neplatí o jednom, platí to o druhém. A někdy to platí o obou." (s.34).
Roviny života sa skladajú z troch častí (Hriech výšky, Na rovinu, Strata z hĺbky). V tej prvej sa vrátime niekam na koniec 19. storočia, keď v Európe poletovali balóny a do popredia sa dostávalo fotografovanie a fotografia. Zoznámime sa s chlapíkom menom Nadar a načrieme do spoločenskej a politickej situácie storočia plného technických vynálezov a zmien.
Druhá časť poodhaľuje milostný príbeh dobrodruha Freda Burnabyho a slávnej francúzskej herečky Sary Bernhartovej.
V tretej časti, ktorá sa odohráva v súčasnosti, sa hlavný hrdina vyrovnáva so smrťou svojej milovanej manželky. Vedie vnútorné diskusie s Bohom, zamýšľa sa nad zmyslom života, kladie si otázky, na ktoré hľadá odpoveď v dielach klasickej svetovej literatúry.
Priznám sa, že mi chvíľu trvalo, kým som sa v diele zorientoval. Najmä prvá časť je dosť ťažko uchopiteľná. Postupne však všetko začalo dávať zmysel a pekne do seba zapadať. Nebol to pre mňa až natoľko intenzívny čitateľský zážitok ako pri jednom z predošlých autorových románov, ktorý vyšiel v slovenskom preklade pod názvom Pocit konca, no napriek tomu som pri čítaní niektorých pasáží (najmä v tretej časti knihy) pociťoval silné emócie.
Barnes nepotrebuje na vypovedanie svojich príbehov veľký priestor, vystačí si s náznakmi, pocitmi zážitkami a spomienkami, z ktorých na záver vystavia krásnu mozaiku.
"Východ zeměkoule nás zasáhl přímo na solar plexus. Pozorovali sme planetu, kde se náš druh vyvinul. Země v porovnání s drsným, rozeklaným, omláceným a napohled nudným povrchem Měsíce hrála všemi barvami a měla v sobě určitý puvab i jemnost. Myslím, že nás to všechny ohromilo: urazili jsme 384 000 kilometru, abychom viděli Měsíc, a přitom to, co ve skutečnosti stálo za vidění, byla naše Země." (s.27).
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára